Czechferrari.cz

elektronický magazín o Ferrari

homepage showroom magazín modely Facebook
Login:     Heslo:         registrace
 

CZECHFERRARI.CZ 2002-2017

CzechFerrari RSS

Menu

Novinky - akce

Anketa

Vyhraje Scuderia Ferrari v roce 2019 alespoň jednu GP ve Formuli 1?

Hlasů celkem: 6

Rodina serverů. Konec nudy!

Titulní stránka  >  Magazín  >  Ferrari  >  Tuscany RoadTrip 2012 Story

Tuscany RoadTrip 2012 Story

Jaroslav Hanus, datum vydání 10.6.2012

Kategorie: Ferrari, FOC CZ

posta  poslat tento článek známému
Tuscany RoadTrip 2012 Story
NÁŠ TIP: Zkuste naši inzerci, naleznete tam Ferrari California! Mrkněte na naši inzerci přímo zde.

Byl květen, lásky čas, správná doba vyrazit na putování do míst, kde se narodily naše milované vozy – hostitelem našeho výletu se stalo Maranello a Toskánsko. Pět dní v „zajetí“ výjimečných vozů, krásné přírody, historických památek, výtečného jídla a pití – to je Tuscany RoadTrip 2012.



Naše předchozí návštěvy Itálie měly jedno společného – pobyt v jednom hotelu a kratší vyjížďky po okolí, které nabízí jedinečné zážitky spojené nejen s výrobou automobilů. Letošek z nás udělal kočovníky – kočovníky v exklusivní karavaně 11 vozů Ferrari (Ferrari Owner's Club Czech republic) a jednoho Audi, kteří jedou poznávat krásy regionu Emilia-Romagna a především úžasného Toskánska.


Naše putování odstartovalo ve středu, v čase, kdy většina lidí má ještě hlubokou půlnoc. Po čtvrté hodině ranní se v Rudné u Prahy setkala hlavní skupina účastníků Tuscany RoadTrip 2012, která po příslušném dotankování benzínu, kávy, tabáku, vody a jiných pochutin vyrazila směr Plzeň – Rozvadov – Brennero. Provoz byl po ránu minimální a cesta pokračovala příjemným tempem. Za Plzní jsme si užili mlhu a v Německu průtrž mračen, v Itálii už nás vítalo sluníčko. Při jedné zastávce v Itálii se nám dokonce podařilo zastihnout i tajný testovací prototyp Mercedes-Benz, jenž jeho řidiči označovali za BMW. V Itálii provoz postupně houstnul, přesto jsme do Maranella dorazili již vcelku brzy po jedné hodině odpoledne. Přivítala nás dešťová přeháňka, která jak rychle přišla, tak rychle odešla. Naše hladové žaludky pak zachránila restaurace poblíž Musea Ferrari a nákupní choutky místní obchody se suvenýry, modely, oblečením a vším ostatním co potřebuje srdce ferraristy a jeho blízkých.



Cesta do Maranella




Většina z nás se pak přesunula do našeho prvního přechodného domova – hotelu Maranello Palace. První drink, druhý drink, sprcha, spánek, to vše až do osmé hodiny večer, kdy na nás čekal autobus s jediným cílem – restaurace Montana. Restaurace Montana je naším tradičním cílem, i tentokrát nás přivítala s otevřenou náručí, škoda jen že výborné jídlo (zejména hovězí plátky s rukolou a pečenými brambůrky) nebylo doplněno stejně vřelou a zapálenou obsluhou. Závěr dne pak obstaralo posezení na terase hotelu Maranello Palace.

Restaurace Montana je jednou ze dvou nejslavnějších maranellských restaurací. Tou druhou je Ristorante Cavallino naproti staré bráně závodu Ferrari. Montana je specifická svou polohou v těsné blízkosti testovacího okruhu Fiorano, proto zde tradičně jedli jezdci Scuderie Ferrari, kteří na Fioranu testovali. Se zákazem testů ve F1 je zde již tak často nepotkáte. Vzpomínky na jezdce minulé jsou však nesmazatelně zachyceny prostřednictvím vzkazů na zdech, helem, kombinéz a zvláštní pocta je věnována Michaelovi Scumacherovi, který zde má velkou nástěnnou fotografii s Mama Rosellou, která mu vždy vařila.



Restaurace Montana




Čtvrtek pro nás začal ve znamení brzkého vstávání. Před sedmou hodinou je na parkovišti před Maranello Palace připravena již čtveřice modelek. Rok od roku s námi jezdí do kopců nad Maranello stále více krásek. Tentokrát to byla již velmi zkušená 355 F1, loňský photoshoot si zopakovala F430 a přidaly se debutantky 599 GTB a California. Dnešní focení nemůžeme protahovat moc dlouho, neboť v půl desáté začíná oficiální program. Proto po několika rychlých fotkách odjíždí náš konvoj zpět do Maranella, rychle se nasnídat, sbalit se a odhlásit se v recepci. Nedlouho poté nás již autobus veze areálem továrny Ferrari na testovací okruh Fiorano. Zde se poprvé oficiálně můžeme podívat do domu Enza Ferrariho

Zajímavá informace je ta, že okruh Fiorano i samotný dům Enza Ferrariho si nově může pronajmout „každý“ zájemce. Vedle historické kanceláře Enza Ferrariho, kde je přísný zákaz fotografování (pokud ho berete vážně), je zde i několik pokojů vybavených k příjemnému pobytu v tomto magickém prostředí. Snad jen pořádnou kuchyni zde nenajdete. Ale nechybí vzácné fotografie, modely a knihy. V době naší návštěvy trať nezahálí. Probíhají zde kursy Ferrari Pilota.

Ferrari Pilota – Ferrari pořádá pro své klienty pravidelné „školy jízdy“, na různých tratích, ale především na svém domácím Fioranu, od letošního roku dokonce značně rozšířilo svou sněhovou nabídku, aby mohlo důkladně prezentovat schopnosti modelu FF. Klienti si v rámci akce Ferrari Pilota mohou vyzkoušet poslední modely z produkce Ferrari pod vedením zkušených instruktorů, kteří jim pomohou zvládnout řidičské techniky a tyto precizovat tak, aby jejich řízení bylo správné, efektivní, bezpečné a aby si mohli naplno užívat jízdu s jejich Ferrari.

Z Fiorana pokračujeme do Musea Ferrari. Pokud nevíte o čem je řeč, stačí malé připomenutí – Galleria Ferrari. Ano, Galleria Ferrari se nám přejmenovala v souvislosti s otevřením modenského muzea Enza Ferrariho (Museo Casa Enzo Ferrari). Uvnitř se toho moc nezměnilo, snad jen proběhla výměna některých vystavovaných aut. Ferrari 599XX se startovním číslem 3 dostalo plnou Evo modifikaci. Ferrari 599XX v Evo modifikaci najdete v museu ještě jedno. V trochu jiné podobě – v první patře je model pro aerodynamický tunel, který umožňuje udělat si velmi dobrou představu o jednotlivých aerodynamických finesách tohoto neskutečně rychlého auta. V sále historických vozů našlo své místo legendární „Ferrari“ 250 GT SWB Breadvan a vedle něj bylo postaveno klasicky krásné Ferrari 250 GT SWB. V mezipatře se nyní nachází úchvatné Ferrari 365 GTS/4 (Daytona) a v hlavním sále v prvním patře hraje důležitou roli nové FF, tak trochu v koutě stojí legendární dvojice Ferrari F40 a 288 GTO.



Ferrari 250 GT SWB Breadvan




Ferrari 250 GT SWB Breadvan je speciálně postavený vůz z roku 1962, který vznikl na základě Ferrari 250 GT SWB (chassis nr. 2819GT) a který závodil proti legendárním Ferrari 250 GTO. Za jeho zrodem stáli především inženýři Giotto Bizzarrini a Carlo Chiti, kteří pracovali na stavbě Ferrari 250 GTO, ale v roce 1961 byli donuceni Maranello opustit a najít si nové působiště, projekt 250 GTO pak dokončoval Mauro Forghieri (mechanika) a Sergio Scaglietti (karosérie). Bizzarrini a Chiti si založili vlastní společnost ATS (Automobili Turismo Sport) a jejich služeb začal využívat Count Giovanni Volpi di Misurata, majitel závodní stáje Scuderia Serenissima Republica di Venezia (SSR). Ve chvíli, kdy toto zjistil Enzo Ferrari, zrušil Volpimu objednávku na dvě Ferrari 250 GTO. Poté co Giotto Bizzarrini opustil ATS, začal pracovat na předělávce velmi rychlého 250 GT SWB (chassis nr. 2819GT), které patřilo Volpiho závodní stáji, na projektu spolupracoval s inženýri Nerim a Bonacinim a jejich cílem bylo tento vůz přestavět do formy 250 GTO. Bizzarrini posunul motor o 12 cm zpět do středu, snížil uložení motoru použitím mazání se suchou klikovou skříní. Přestavba byla hotová za neuvěřitelných 14 dnů. Karosérie byla vytvořena slavným karosářem Pierem Drogem (Carrozzeria Sports Cars, Modena), který postavil velmi aerodynamickou karosérii. Ta byla nižší oproti 250 GTO a hlavně se odlišovala přísně aerodynamickou zádí ve stylu vozů shooting brake. 250 GT SWB Breadvan byl rychlejší a lehčí než standardní 250 GTO, svojí premiéru v Le Mans však nedokončil pro mechanickou poruchu. Ferrari dodnes tento vůz neuznal za autentické Ferrari (také proto není na karosérii žádný maranellský znak) a proto je paradoxní, že je tento vůz vystavován v museu samotné automobilky.







Byla velká škoda, že náš čas vyhrazený v Museu Ferrari velmi rychle uplynul, ale mohli jsme se hned těšit na další část naší Factory tour. Pokračovali jsme do samotné továrny.

Zde tradičně začínáme v motorárně. Moc se toho zde za poslední rok nezměnilo, snad jen přibylo do expozice několik nových motorů a aut, které mají zaměstnancům přiblížit na čem se podílejí. Ferrari zde hrdě prezentuje, že motor pohánějící famózní Alfu Romeo 8C Competizione pochází z této motorárny. Dalším místem kam přicházíme je dílna, kde se motory kompletují. Je kouzelné, že v místě s nápisem hlásajícím „kompletace V8“ je stolice s bloky dvanáctiválcových motorů. Poté již míříme na montážní linku. Linku pro osmiválce již známe velmi dobře. Oproti loňsku zde již vidíme i nový 458 Spider. Nově nás naše průvodkyně vede i o patro výše, kde se montují dvanáctiválce. Poslední kusy 599 Fiorano střídá FF, nová F12berlinetta tu ještě chybí. Při chůzí touto dílnou nás zaujal pohled oknem dolů zpět do přízemí – 2x Ferrari 250 LM, Daytona a další skvosty, ve Ferrari Classiche mají napilno. Zajímavostí linky pro dvanáctiválce je i to, že zde občas natrefíte na některý osmiválcový model. Ferrari tak zřejmě dokrývá nedostatečnou kapacitu osmiválcové linky. V tomto patře též objevujeme oddělení, kde zruční čalouníci a čalounice připravují jednotlivé díly interiéru pro Tailor made program. Dílna Ferrari Classiche jede na plné obrátky, většina pracovních stolic je obsazená a pilně se pracuje, v druhé části dílny pak pracují na dalším 599XX na jeho přestavbě do Evo verze. Škoda, že nás paní průvodkyně nenechá ani pořádně rozhlédnout a už musíme dále, čeká nás Gestione Sportiva. I když spíše to, co se nalézá za sportovním oddělením – sklady Corse Clienti. V jednom tradičně nalézáme zásobu FXX a 599XX. Řada vozů 599XX je již předělaná do nové Evo verze. Při pohledu na aktuální složení tohoto skladu se vkrádá otázka, kterou byste měli položit těm všem rádoby „odborníkům“, kteří tvrdí, že si své Ferrari FXX a natož 599XX nemůžete odvézt domů – kde tedy ty vozy jsou, když už např. FXX je ve skladu jen cca 5 kusů (z třiceti vyrobených)? Úplně stejná otázka vás napadne ve vedlejším skladu, kde jsou umístěny monoposty F1 z programu F1 Clienti. Zde pro nás Factory tour prakticky skončila, v konferenční části jsme ještě obdrželi klasickou dárkovou taštičku s aktuální knížkou o Ferrari, sluchátky a Factory pasy. Ti, kteří si přivezli své pasy z minulé návštěvy, dostali nové razítko za aktuální návštěvu.



Restaruace Contea di Montale




Je čas na oběd a nás již čekají v restauraci Contea di Montale, minulý rok nám tu moc chutnalo a proto by bylo škoda sem letos nezavítat. I letos bylo velkým potěšením zde poobědvat, číšníci nestačili nosit velké dobroty na náš společný stůl. Po báječném obědě jsme se vydali na další putování.

Dalším cílem bylo Hombre Museo Panini, známé svou sbírkou vozů Maserati a výrobou parmazánu (Parmigiano-Reggiano). Cesta probíhala v klidu až do chvíle, kdy vedoucímu vozu zkolabovala navigace. Ale problémy jsou od toho, aby se vyřešily a i my jsme tuto výzvu zvládli a bezpečně do Hombre Musea Panini dorazili. Zde na nás již čekala vcelku malá, ale nabitá expozice historických vozů, závodních monopostů a motocyklů. Kouzelná byla například i malinká dětská formulka, která byla plně funkční. Poté jsme navštívili sklad plný sýra. Kotouče Parmigiano-Reggiano nalevo, kotouče Parmigiano-Reggiano napravo, kotouče Parmigiano-Reggiano dole, kotouče Parmigiano-Reggiano, no zkrátka všude. Úplná sýrová banka! Kdo chtěl měl možnost si kus této sýrové lahody zakoupit v místní prodejně.

Krátkou návštěvu v Hombre Museo Panini jsme ukončili další bod naší výpravy a vydali se do Castello Del Nero (oblast Chianti). Cesta měla vést z velké části po dálnici, proto se dal očekávat rutinní až nudný přesun. To bychom ale nebyli my. Už krátce po výjezdu si značná část řidičů začala stěžovat na nedostatek benzínu. Museli jsme proto urychleně najít čerpací stanici. Ve chvíli kdy někteří již hlásili jízdu na benzínové výpary se naštěstí podařilo k jedné benzínce sjet a tuto na dlouho ucpat. Náš příjezd udělal radost nejen místnímu čerpadláři, ale i jeho psovi, který si oblíbil auto jednoho člena FOC natolik, že jej i pokřtil. Ve chvíli, kdy naše autíčka měla plná bříška, nic nebránilo dokončení naší cesty do Castello Del Nero. Ta probíhala s mírnými obtížemi způsobenými houstnoucí dopravou již vcelku bezproblémově.



Hombre Museo Panini




Hotel Castello Del Nero, který byl naším druhým hotelem na naší cestě, se nalézá na okrají městečka Tavarnelle Val di Pesa. 20 minut jízdy od Florencie a 30 minut od Sieny. Hotel Castello Del Nero je naprosto perfektní, královský; geniální místo pro romantický výlet ve dvou! Byla velká škoda, že jsme zde strávili jen velmi málo času. Nově rekonstruovaný zámecký hotel nabízí kromě špičkových služeb a vybavení i nádherný výhled z jednotlivých pokojů. K dispozici jsou i lázeňské služby, které jsme bohužel nestihli vyzkoušet. Ani jsme si nestihli pořádně vybalit a již jsme se věnovali dalšímu programu.

Tím byla večeře v Castello di Verrazano (velmi známé vinařství). Kdo chtěl po dlouhém dni odpočívat, musel tuto aktivitu odložit. Samotná cesta autobusem do Castello di Verrazano byla totiž značně adrenalinovou záležitostí. Cesta po úzkých klikatých silničkách by se dala vydržet. Ale když s vámi ztracený řidič vašeho autobusu naslepo couvá do silnice proti přijíždějícím autům, tak to není to pravé ořechové, co by váš žaludek pohladilo... Dobrá zpráva je, že se nám našeho dobrodruha za volantem podařilo zastavit a přimět k dalšímu couvání až když byla silnice volná. Po této dramatické vložce a dojezdu cestou necestou jsme konečně přistáli na parkovišti u Castello di Verrazano. Po krátké či lépe řečeno bleskové prohlídce vinařství následovala příjemná několikachodová večeře zakončená výborným slaďoučkým desertem. Cesta zpět do hotelu Castello Del Nero již byla naštěstí klidná a prostá jakýchkoliv dopravně adrenalinových zážitků. Někteří členové si proto náladu vylepšovali štafetovým popíjením červeného vína. V hotelu nás přivítali v půl jedné, přesto se řadě z nás ještě nechtělo spát, někdo se uvelebil na terase hotelu při popíjení dobrého vína a povídání, někdo zaměstnával místní bezdrátové připojení k internetu. A tak se stalo, že někteří z nás šli spát až hodně ráno. O to krutější pak bylo vstávání do pátečního rána a pro některé i pokusné dýchání do alkoholtesteru...

Přes drobné zpoždění a některé objektivní (ehm... tedy pozitivní) potíže (viz výsledky testů) jsme se vydali na cestu do historického města San Gimignano. Jízda to byla nádherná, jedna zatáčka střídala druhou, stoupání střídalo klesání, to vše bylo doplněno o krásnou přírodu, kouzelná panoramata a malá městečka. Před polednem jsme překročili hranice San Gimignana, kterým nás prováděla zkušená průvodkyně Maria. Její průvodcovská tour San Gimignanem odstartovala velmi ostrým tempem – stoupali jsme dobrých 200 metrů do pořádného kopce. Odměnou za tento (pro některé z nás heroický) výkon nám byl krásný výhled na okolí městečka a také na hlavní vstupní bránu Porta San Giovanni.

San Gimignano (oblast Toskánsko, provincie Siena) je známé zejména svou zachovalou středověkou architekturou, neboť nebylo nikdy v minulosti zničeno. Od roku 1990 je vedeno na seznamu světového dědictví UNESCO. San Gimignano bylo v dávné minulosti na křižovatce cest z Pisy, Sieny a Janova, obchodně spojovalo Francii a Itálii. Další velké bohatství přinášelo místním obyvatelům pěstování vzácného šafránu a vinné révy. Bohaté rodiny k svým palácům stavěly i vysoké věže, větší výška znamenala větší moc, rod Salvucciů toto soupeření pojal po svém a nechal si postavit věže dvě. Do dnešní doby se v San Gimignanu dochovalo 15 věží a většina z nich se stále užívá k bydlení.



San Gimignano




Od hlavní vstupní brány Porta San Giovanni jsme překvapivě (jak jinak) opět stoupali do kopce, tentokrát však již úzkou uličkou, v níž právě obchodníci pomalu otevírali své obchůdky a připravovali se na dnešní nápor turistů. Naše průvodkyně Maria nám dala malou sladkou odměnu, poté, co nás provedla nejzajímavějšími místy San Gimignana, nám ukázala obchod s údajně nejlepší zmrzlinou na světě, kde se neprodává žádný ice cream, ale pravé italské gelato. O co těžší byla cesta do centra San Gimignana, o to veselejší byla cesta zpět: z kopečka se šlo krásně, ve stínu, v ruce zmrzlinu... Zkrátka pohoda.

Ze San Gimignana jsme pokračovali směrem na západ za mořským vzduchem. Cestou poněkud více vyhládlo našim vozům a proto jsme opět okupovali čerpací stanici v jednom z městeček podél naší trasy. A ani tato okupace nezůstala bez následků. Tentokrát chyběl čerpadlářův pes a tak se o zábavu musela postarat technika. Jeden z vozů přestal startovat. Nastoupit proto musel startovací akumulátor. Zásadnějším následkem však bylo to, že se po našem náletu už v nádrži celé čerpací stanice nenacházel žádný bezolovnatý benzín. Věřím, že majiteli čerpací stanice jsme udělali velkou radost, narozdíl od ostatních zákazníků, kteří přijeli po nás.



Ferrari 599 GTB Fiorano HGTE




Jestliže apetit našich vozů uklidnil bezolovnatý benzín, o naše chuťové buňky se postarali v proslulém vinařství Tenuta dell’Ornellaia, kde jsme měli výborný oběd doprovázený přehlídkou výborného vína. Toto vinařství bylo založeno v roce 1981 a je světově proslulé produkcí vín založených na základě odrůd Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc a Merlot, které jsme si až na výjimky mohli následně i koupit.

Třetí den a třetí hotel, dnes byl na řadě Tombolo Talasso resort, známý svým krásným výhledem na moře a lázněmi zbudovanými v umělých jeskyních v zahradě hotelu. Velkou škodou bylo, že během našeho ubytování venku nepanovalo zrovna oslnivé počasí. A tak se stalo, že jen skuteční otužilci okusili koupání v moři, odvážlivci si vyzkoušeli místní venkovní bazén a všichni ostatní museli vzít zavděk lázněmi. Myslím si, že si to zde každý užil. Po blahodárném odpočinku a lenošení nás čekala další příjemná záležitost. Večeře zaměřená s ohledem na polohu hotelu více na středomořskou kuchyni. Naše hodování doprovázel krásnými italskými písněmi pianista se zlatým hlasem, který nás dokázal celý večer zásobit příjemnou náladou. A zde asi mohl páteční příběh skončit, nebýt návštěvy jedné místní diskotéky, kde zábava pokračovala i po půlnoci...







Vstáváme vstříc sobotnímu ránu, na snídani se opět scházíme s mírným zpožděním a bavíme se tím, kdo, kdy a v jakém stavu dorazil a nedorazil z diskotéky. Kupodivu do Sieny vyjíždíme relativně včas, ačkoliv ještě před chvíli jsme si mysleli něco o galaktickém zpoždění. Siena nás vítá zataženou oblohou a kratičkou dešťovou přeháňkou. O to větší překvapení následuje, když vyjdeme z garáží a už se na nás směje sluníčko. Nesměje se na nás bohužel jeden z členů výboru klubu a proto se zahajuje celostátní pátrání. Po pěti minutách jsme všichni dohromady a naše známá průvodkyně Marie může začít s představováním dalšího středověkého klenotu – města Sieny.

Siena je historické město, které se nachází v pomyslném centru Toskánska. Ve své zlaté éře byla jedním z nejvýznamnějších měst Evropy. Podobně jako San Gimignano je i Siena proslulá zachovalou středověkou architekturou a zápisem na seznam památek světového dědictví UNESCO. Za druhé světové války nebyla Siena bombardována, ale důvodem pro zachování historických památek a staveb nejen v centru samotné Sieny se stal paradoxně také mor, který ve čtrnáctém století postihl město takovým způsobem, že již nikdy nedokázalo dosáhnout své předchozí slávy a rozvoje. V dávné minulosti byla Siena tréninkovým táborem římských vojsk, proto zde najdeme řadu odkazů na starý Řím (nejčastěji je tento odkaz poznat z typické sochy vlčice a dvojčat, která založila Řím, Romula a Réma). Dalším typickým bodem je úchvatné náměstí Piazza del Campo, po jehož obvodu se dvakrát za rok závodí v tradičním dostihu, který nese hrdý název Palio. Závodu se účastní profesionální jezdci najímaní jednotlivými historickými městskými čtvrtěmi, které se jedna od druhé odlišovaly svými erby.

Zajímavostí bylo, že hraniční domy měly na své „fasádě“ erb a podle toho i dnes poznáte, ve které čtvrti se nacházíte. Bez ohledu na čtvrť se zde běžně potkáte s tím, že místní obyvatelé, kteří bydlí ve starobylých domech, které jsou uvnitř samozřejmě modernizované, suší prádlo zavěšené nad historickými uličkami. Pokud by někdo zkoušel něco takového u nás, asi by o své prádlo velmi rychle přišel... Hlavní budovou náměstí je radnice Palazzo Publico a k ní připojená věž Torre del Mangia. Na náměstí najdete také kašnu Fonte Gaia, která prakticky sousedí s výjimečnou restaurací Al Mangia.



Siena - Duomo




V restauraci Al Mangia jsme měli náš poslední společný oběd, ani zde jsme si nemohli stěžovat a užívali jsme si krásného prostředí, výborného jídla a velmi příjemné obsluhy. Náročný program našeho putování, zejména ten diskotékový z předchozího večera a výborný oběd, si vybraly své oběti. Na druhou polovinu prohlídky Sieny s Marií už nás šla jen hrstka a většina odpočívala nebo procházela místní obchůdky. Maria nám kromě zajímavých pohledů na město, křivolakých uliček, obchodu se zmrzlinou a obchodu s olivovým olejem a dalšími specialitami, ukázala především náměstí Piazza del Duomo, na kterém se nachází překrásná a doslova ohromující katedrála (Duomo). Když si uvědomíme, že tato katedrála vznikala ve dvanáctém a třináctém století, musíme smeknout před uměním tehdejších stavitelů. Krása katedrály je dána i jejím bílým mramorovým obkladem. Zajímavé je i to, že tato katedrála je vlastně nedostavěná. Ještě v dobách, kdy Siena soupeřila s Florencií, měla Siena zájem mít největší katedrálu a to se jí povedlo. Florencie kontrovala stavbou druhé katedrály. Siena se proto rozhodla postavit druhou loď své katedrály, bylo postaveno několik zdí, ale projekt byl nakonec pro nedostatek peněz a už zmíněnou morovou vlnu zastaven. Přesto dodnes můžeme tyto připravené zdi ve městě objevit a obdivovat.

Kolem čtvrté hodiny jsme opustili Sienu a vyjeli vstříc našemu poslednímu hotelu, kterým tentokrát byla Villa le Maschere v Barberino di Mugello. Cesta utekla velmi rychle a jen s drobnými obtížemi jsme se dostali až k hotelu, kde nastaly při hledání parkoviště jisté zmatky, které zapříčinily, že většina našich aut byla zaparkována přímo na oválu před vchodem do hotelu. Po ubytování jsme měli až do večera volný čas, někdo proto vyrazil do nedalekého outletu na nákupy, někdo se věnoval rovnání zad v posteli a někdo neodolal vyzkoušet zdejší vyhlášené hotelové lázně. Přesto se všichni včas sešli k závěrečné galavečeři Ferrari Owner's Clubu CZ, která byla prezentací špičkové italské kuchyně. Hodovali jsme prakticky od deváté hodiny večerní až do půlnoci. Nastal čas loučení, neboť někteří z nás odjížděli hned po večeři, někteří hodně ráno a někteří zde zůstávali, aby se vydali na další dovolenou v Itálii, Francii a Monaku.



Villa le Maschere




My jsme odjížděli až poměrně pozdě po příjemné nedělní snídani. Villu le Maschere jsme opustili před desátou hodinou. Cesta utíkala příjemně bez větších komplikací a snad se domů dostali v pořádku i všichni ostatní, prasklé sklo nebo upadlá koncovka výfuku jednoho z účastníků přeci nemůže nikoho rozhodit.

5 dnů, desítky dobrot, stovky litrů benzínu, tisíce kilometrů, zážitků, srandiček, fotografií, zkrátka Tuscany RoadTrip 2012. Od naší poslední návštěvy v Itálii se mnohé změnilo. Už jsme nebyli vázáni na jednom místě, už jsme jen nepřejížděli na výlety do blízkých míst. Možná si někdo stěžoval, že se nikde nezdržíme moc dlouho a ihned jedeme dále. Možná si někdo stěžoval, že neumíme jezdit v koloně. Nikdo učený z nebe nespadl. A že jsme občas moc chvátali? Občas ano, ale bylo to vedeno tím nejlepším úmyslem ukázat nám to nejhezčí z Toskánska. A že je tu hodně krásných míst. Poděkujme předsedovi klubu Zdeňkovi Lepkovi a jeho týmu za organizaci tohoto úžasného putování pohádkovým Toskánskem. Už nyní se těšíme na příští ročník! Grazie mille!











Galerie

Související články

Hodnocení článku

-2 -1 0 1 2 Kliknutím na obrázek provedete hlasování

Diskuze k článku

prozatím nejsou žádné příspěvky


© 2002 CzechFerrari.cz | This website has no affiliation with Ferrari S.p.A., Scuderia Ferrari or what so ever. All copyrights, trademarks and logos belongs to their respective owners